(o: Vaše příběhy s retrievery :o)

9. července 2007 v 14:49 | © CheEnSeE and Gregi™ |  Přibehy pro Srdce

Máte také takový ten příběh nebo zážitek, s kterým by jste se rádi podělili nebo některé poučili s Vaším retrieverem? Ano? Tak neváhejte a napište nám jej a podělte se o něj s ostatními. No tak jen do toho.. :o)
Ať je to příběh smutný a nebo veselý, který rozesměje nebo který rozbrečí...Jak se třebas Váš pejsek zachoval v nějaké neobvyklé situaci nebo za co svému pejskovi jste vděční?...pomohl Vám právě onen čtyřnohý kamarád v těžké životní situaci...Chtěli by jste mu tímto poděkovat či vzpomenout na něho?
ZDE JSOU JIŽ VAŠE PŘÍBĚHY:
1.příběh, který je věnován nezapomenutelné psí kamarádce Astě...
Dnes 28.března 2007 uběhly přesně dva roky od doby, kdy mě a Meggy(GR) opustila naše nejlepší kamarádka na čtyřech tlapkách, která mě i Meggy vychovala, byla s námi po celou tu dobu
co jsme rostly, naučila nás mnoho věcí a udělala z nás to, co jsme.. Sice Astička byla plemene Německý ovčák, ale krom mě nechala na světě ještě tehdy roční fenu golden retrievera… Tímto bych tedy chtěla na Astu zavzpomínat a podělit se o tyto vzpomínky s vámi…
Byly mi teprve čtyři roky, když můj bratr si domu v plátěné tašce přivezl krásné malé vlkošedé psí miminko.. Je to už 12 let, ale já si pořád živě pamatuji ten pohled na to malé štěňátko co koukalo z tašky, když bratr přijížděl s ním na kole, jak poprvé ochutnala granulky v novém domově a jak jsme si hrály..
Astu vycvičil můj bratr a když jí byly tak 4 roky a mě 8 let, z ničeho nic se ve mně ocitla
ohromná láska ke psům, která ve mě stále přetrvává až do teď.. Více sem se začala o Astu starat, chodila jsem s ní na procházky, krmila jsem jí, kartáčovala,… Společně s Astou jsme objevovaly svět a Asta ze mě dělala čím dál většího milovníka psů..
Časem sem si začala říkat, že bych si chtěla také vycvičit svého vlastního psa a s Astičkou jsem si pořídili další kamarádku a to právě fenečku goldíka Meggy.. Tehdy bylo Astě již 8 let a mě akorát 13.. S Meggy jsem se opravdu začala věnovat výcviku a chodila jsem od jejích pěti měsíců s ní na cvičák. Teď jsem chodila s oběma holkama na dlouhé procházky při kterých jsem skupinově trénovala za pomocí Asty poslušnost.. Meggy se od Asty rychle učila.. Byly super dvojka.. Asta Meggy velmi rychle přijmula za svou a jakmile se na procházce k nám přiblížil nějaký pes a chtěl se kámošit, Asta byla v pozoru a nedala dopustit na Meggy ..
Takhle krásně jsem se měly celé dva roky… Celý den sem byla s holkama a jen na cvičák sem si brala jenom Meggy.. Jednou ale když jsem se s Meggy vracela domu, bylo mi divné, že Asta jako obvykle nestojí u vrat a nevrtí ocáskem.. ,,Dobře, tak třeba spí nebo vyvádí nějakou lumpárnu na zahradě" sem si řekla a šla jsem na zahradu.. Ano Asta již stála připravená za rohem, ale hned jak jsem jí viděla, věděla jsem, že není něco v pořádku.. Stála přikrčená, hlavu až skoro u země a křečovitě zatočený ocas svěšený mezi zadní nohy… Ihned jsem na ní laskavě promluvila a řekla jsem jí ať si lehne aby si ulevila.. .Ale nemohla.. Všechno jí bolelo a ona sotva udělala pouhý krok…
Chvilku sem přemýšlela nad tím co by jí mohlo být a myslela jsem že je otrávená, tak jsem jí nechala ohřát mléko, abych vyvolala zvracení, ale nic.. Nechtěla se napít ani samotné vody… Zavolala jsem tedy našeho veterináře a s tím jsem se domluvila, aby zajel co nejrychleji k nám domu neboť přesun do ordinace byl vcelku nemožný.. Mezitím než veterinář přijel, dala jsem Astu do tepla a celou domu tam byla s ní.. Tam se mi podařilo, aby si sama lehla, ale jen na chvíli.. Veterinář pak zjistil, že Asta má zánět žaludku a náběh na zánět dělohy.. Měla i teplotu a tu jsem jí musela několikrát za den měřit a volat pak veterináři, jak je na tom.. Píchnul jí pár injekcí a řekl, čím jí máme krmit.. Astě se asi po dvou hodinách stav zlepšil a dokázala i déle ležet.. Začala ale pít velké množství vody a každých 15 minut se musela dojít vyčůrat.. Takhle to trvalo týden, než Asta dokázala zase čileji běhat a hrát si s Meggy.. Občas se jí to ale vrátilo a jeden týden byla víceméně v pohodě a druhý týden jí bylo zase zle a měla křeče…
Tohle trvalo 3 měsíce… Pak Asta začala hárat a byla v pohodě, tak jsem si říkala že to už snad bude lepší.. Akorát byly Velikonoce a celá naše rodina se sešla s příbuzenstvem, tak se slavilo.. Asta i Meggy ležely u nás, zatím co my jsem se bavily… Po chvíli jsem šla ale s bratránkem domů do pokoje, tak jsem se tam se všemi rozloučila, pohladila jsem si Meggy a pak sem šla dát ještě jedno pohlazení Astičce.. V té době jsem ale nevěděla, že to bude poslední pohlazení, které mi Asta oplatí svým nádherným pohledem… Opět před sebou vidím, jak zavírám dveře té místnosti ve které se tak slavilo a vidim Asty oči, kterými na mě kouká.. O ty krásné oči jsem přišla pouhým zavřením dveří… A teď začalo odpočítávání posledních chvil… Byla jsem první, kdo z té místnosti odešel.. První s kterým se Asta rozloučila.. Já první a Meggy poslední…
Ráno mě vzbudil hlas babičky a taťky.. Babička taťku budila, ale já nevěděla proč.. Ale ležela jsem dál a ještě jsem spala.. Za chvíli šel ale někdo ke mně do pokoje.. Byl to taťka a šetrně mi řekl, ať zavolám veterináře… Okamžitě jsem se ho zeptala ,,Co je Astě??!" a on chvíli mlčel a pak řekl, že je nejspíš mrtvá…..
Rychle jsem vstala a taťka pak volal veterináři.. Ještě než přijel, taťka mi řekl, že nechá na mě, jestli chci jít teď ven a nebo raději zůstat doma.. Já v ten moment nevěděla, tak aniž bych odpověděla, taťka odešel ven čekat na veterináře… Nakonec jsem zůstala doma.. Z okna jsem jen viděla tu mou kamarádku.. Nehybně ležela u boudy a ,,spala".. A Meggy… ta ležela kousek od ní a čekala, až se Asta vzbudí… Ale už se nikdy nevzbudila….
Od té doby se mi často stává, že při některé činnosti na zahradě najednou ucítím jednu vůni… A ihned si vzpomenu, od kut tuhle vůni znám… Je to vůně toho malého štěňátka v tašce, které pak baští z hliněné misky své první granulky ve svém domově…
-------------------------------------------------------------------
2)Příběh o životě psa, který neměl moc milý osud..
Když jsem byla štěňátko, bavila jsem Tě svým poskakováním a rozveselovala jsem Tě. Nazýval jsi mě svým děťátkem a i přes rozkousané boty a několik "zavražděných" polštářů jsem se stala Tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem zlobila, pohrozil jsi mi prstem a řekl mi: "Jak jsi mohla?" - ale nakonec jsi mi vždy odpustil, povalil jsi mě na záda a podrbal za ušima.

Moje výchova k čistotě trvala trochu déle, než jsi předpokládal, neboť jsi byl velmi zaměstnaný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si ty noci, kdy jsem byla k Tobě přitulená v posteli, naslouchajíc Tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mně jsi dal jen kornoutek, neboť zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na sluníčku, když jsem čekala na Tvůj příchod domů na sklonku dne. Postupně jsi začal trávit více času v práci a budováním své kariéry a více času jsi věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem na Tebe trpělivě, utěšovala Tě, když jsi měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný, nikdy jsem Ti nevyčítala špatná rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala Tvůj příchod domů a radovala jsem se s Tebou, když jsi se zamiloval.

Ona, nyní Tvoje žena, není "pejskař" - ale i tak jsem ji přivítala v našem domě, snažila jsem se jí projevit svojí náklonnost a poslouchala jsem ji. Byla jsem šťastná, protože Ty jsi byl šťastný. Potom přišly Tvoje děti a já jsem byla vzrušená spolu s Tebou. Fascinovala mě jejich něžnost, jejich vůně a také jsem se chtěla o ně starat. Ale Ty a ona jste se báli, že bych jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času zavřená v jiné místnosti, nebo v kleci. Jak já jsem je chtěla mít ráda, ale stala jsem se "zajatcem lásky". Jak vyrůstaly, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšely se na mou srst a tahaly se za ni nahoru na svoje vratké nožičky, strkaly mi prstíky do očí, zkoumaly moje uši a dávaly mi pusinky na nos. Milovala jsem to všechno kolem nich a jejich dotyky - protože Tvůj dotyk byl nyní taký skoupý - a kdyby bylo třeba, bránila bych je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a naslouchala jejich trápení, tajným snům a spolu jsme čekali na zvuk Tvého auta na příjezdové cestě. Bývaly doby, že když se Tě ostatní zeptali, zda máš psa, vyndal jsi z peněženky moji fotku a vyprávěl jim o mně příhody. V posledních letech už jen řekneš "ano" a změníš téma.

Už nejsem "Tvůj" pes, ale "jen" pes a rozčilují Tě všechny výdaje za mě. Máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a Ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde není povoleno držet zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svoji rodinu, ale byly časy, kdy Tvoje jediná rodina jsem byla já. Byla jsem vzrušená z cesty autem, když jsme přijeli ke zvířecímu útulku. Bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil jsi papíry a řekl: "Vím, že jí najdete dobrý domov." Pokrčili rameny a věnovali Ti bolestný pohled. Znali realitu umístění psa ve středním věku, i když s průkazem původu. Musel jsi vyprostit prsty Tvého syna z mého obojku, když křičel "Ne tati, prosím, nenechávej tu mého psa!" I já jsem měla o něho strach, jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil jsi se se mnou poklepáním po hlavě a vyhnul jsi se mému pohledu a zdvořile jsi odmítl vzít si můj obojek a vodítko. Pospíchal jsi, neboť jsi měl nějaký termín a nyní mám i jeden já.

Když jsi odešel, ty milé paní řekly, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi ani jediný pokus najít mi nový domov. Potřásly hlavou a řekly "Jak mohl?" Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim to jejich plný rozvrh dovolí. Krmí nás samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdříve jsem vždy vyskočila a běžela ke vchodu, vždy, když někdo procházel kolem mého kotce, doufajíc, že jsi to Ty - že jsi změnil názor - že to celé byl zlý sen... nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě zajímá, někdo, kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemohu soupeřit o upoutání pozornosti s poskakováním šťastných štěňat, neuvědomujících si svůj osud, uchýlila jsem se do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem.

Zaslechla jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne a šla jsem za ní podél uličky do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost. Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a řekla mi, abych se nebála. Srdce mi tlouklo v předtuše toho, co přijde, ale míchal se mi do toho i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v průběhu dní. Jak to už mám v povaze, měla jsem více starostí o ni. Břemeno, které nosí, ji hrozne tíží, a já to vím to vím zrovna tak, jako jsem rozpoznala každou Tvoji náladu. Jemně mi natáhla přední nohu a slza jí stekla po tváři. Olízla jsem jí ruku stejně, jako jsem byla zvyklá utěšovat Tebe před mnohými lety. Odborně vsunula jehlu do mé žíly. Zacítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zašeptala jsem "Jak jsi mohl?" Možná, protože rozuměla mojí psí řeči řekla "Je mi to tak líto." Pohladila mě a rychle vysvětlovala, že je to její práce zařídit, abych šla na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit - místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi. A s posledním zbytkem mé energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním mého ocasu, že mé "Jak jsi mohl?" nebylo myšleno na ni. Bylo to určeno Tobě, můj milovaný pane, na Tebe jsem myslela. Budu na Tebe myslet a čekat navždy. Kéž by Ti každý ve Tvém životě projevil takovou věrnost . ♥

Článek není přimo pro mě je pro Ajju69 ( Je tam i její mail ) Hrozne se mi ten článek líbil

Zde jsou její stránky Klik

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama